Španělsko

V 15. století jsou Pyreneje roztroušeny na několik menších, křesťanských, islámských a (židovských) států. Většinu území ke konci 15. století zabírají dva katolické státy - Aragon a Kastilie, jež jsou spojeni sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského(1469) (oficiální sjednocení až za vlády jejich syna, Karla I. (V. v říši), za jejich vlády je Aragon a Kastilie personální unie). Do roku 1492 existuje i Granada, poslední arabské království (emirát), po jehož pádu se dovršuje Reconquista, což je dlouhodobý proces znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany, jež započala již v 8. století (tj. trvá 7 století, kdy se postupně střídají doby mírů a výbojů a postupného zmenšování vlivu Arabů)

Po dobytí Granady dostává sjednocené Španělsko prostor ve středomoří (državy Aragonského krále, tj. Sicílie, Neapolsko) a zámořských objevech, jež měly podporu spíše v Kastilii. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.

V 16. století pod vládou Karla I. (V. v říši) (1516-1556) a jeho syna, Filipa II.(1556-1598) se stává Španělsko evropskou velmocí. Tento věk je označován, jako „Zlatý věk Španělska“

Karel I. nevládl jen sjednocenému Španělsku, ale také SŘŘ (1519 král, 1531-1556 císař), dále byl rakouským arcivévodou (1519-1521), vévodou burgundským (1506-1556) (Výčet titulů: Král římský, Kastilie, Leónu, Aragonie, Sicílie, Neapole, Jeruzaléma, Navarry, Grenady, Toleda, Valencie, Galicie, Malorky, Sevilly, Sardinie, Córdoby, Korsiky, Murcie, Jaénu, Algeciras, Gibraltaru, Kanárských ostrovů a Indie a to není všechno). Díky novým državám, které získalo Španělsko v Americe, mohl Karel V. prohlašovat: „Nad mojí říší Slunce nezapadá.“ („En mi imperio, no se pone nunca el sol.“)

Roku 1521-1522 přenechal bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi tzv. dědičné habsburské země ve střední Evropě. (tj. Rakousko, Čechy).  Po své smrti  1556 zanechá Filipovi II.  Španělsko a Ferdinandovi SŘŘ - rozdělení větví Habsburků.

Roku 1580 získává Filip II. korunu Portugalského království a vzniká personální unie se Španělskem. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav.

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520-1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614.

Za vlády Filipa III. (1598-1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitních surovin na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem.

Tonda/Ája