Reformace a církevní reformace

• šlechta je nespokojená
• snaha o nápravu církve
• vede k rozpadu západní křesťanské církve
• sílí jednota bratrská
• evropský přesah husictví
• 1517 - začátek - Luther
• evangelíci ~ protestanti

V roce 1519 zemřel císař Maxmilián I. z rodu Habsburků. Za jeho vlády ztratila Svatá říše římská Švýcarsko, které se osamostatnilo a její panovník uznával i samostatné postavení českého krále. Od druhé poloviny 15. století se jí říkalo Svatá říše římská národa německého. Novým římsko-katolickým králem byl zvolen Maxmiliánův vnuk, španělský král Karel I, označovaný v říši jako Karel V. Habsburkové se rázem stali nejmocnějším panovnickým rodem v celé Evropě. Z jejich úspěchů neměla radost Francie, která se ocitla v habsburském sevření. Na jihozápadě sousedila se Španělskem a na východě s říší.

Jen několik let později, roku 1526 získal Karlův mladší bratr, rakouský arcivévoda Ferdinand I. po smrti Ludvíka Jagellonského českou a uherskou korunu. Rakouské, české a uherské země od této chvíle setrvaly pod habsburskou nadvládou až do roku 1918. Ve středu Evropy začalo vznikat soustátí, jehož osu tvořila řeka Dunaj.

Přes všechny úspěchy bylo postavení obou habsburských bratrů složité. Ve střední Evropě se museli vyrovnat s politickými i náboženskými změnami a od jihovýchodu jim hrozili osmanští Turci.

Lutherova reforma v německých oblastech

Nespokojenost s církevními poměry se objevovala v různých evropských zemích už v předchozích staletích. Lidé, pro které byla víra v Boha nejvyšší hodnotou, se cítili velmi pohořšeni různými nepravostmi v římskokatolické církvi, například hromaděním církevního majetku nebo pobuřujícím životem kněží. Největším kritikem církevních zlořádů se ve druhém desetiletí 16. století stal německý řeholník Martin Luther, který roku 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí (vyvěsil na kostel), v nichž vysvětlil, jak si představuje správný křesťanský život. Zvlášť odsoudil (podobně jako kdysi Jan Hus) prodávání odpustků, lístků, které měly držitele zprostit pokání za hříchy.

Martin Luther se přihlásil k odkazu mistra Jana Husa. Za hlavní základ víry prohlásil bibli a všechny církevní zvyklosti, které nevycházejí z bible, označil za pověry. "Každý má žít mravně" + "Před Bohem jsou si všichni rovni" Stejně jako husité podával svátost oltářní podobojím všem věřícím. Vyjádřil se i o funkci kněze: Ten by měl bát kazatelem a hlásat slovo boží, ale né být prostředníkem mezi Vámi a Bohem. Lutheránství je evangelické. - Kostel je nevyzdobený - pouze Ježíš Kristus. Je menší počet svátostí. A hlavně - protestanté nemají zpověď. Pro své učení získal nejprve mnoho žáků, potom se k němu připojili početní obyvatelé německých oblastí Svaté říše římské a později i z jiných evropských zemí. Lutherovým stoupencům se říkalo luteráni. Na rozdíl od husitů, kteří se nedokázali plně odtrhnout od římskokatolické církve, vytvořili novou a samostatnou církev, nezávislou, na papeži. (Martin Luther dokonce veřejně spálil papežskou bulu!) Tím hodlali provést nápravu – reformaci – křesťanské církve. To je důvod, proč se Lutherovo hnutí označuje jako luteránská reformace. Lutheránství - šlechtická reformace = mají vládnout šlechtici.

Luther za sebou cítil podporu řady německých knížat. + Velký ohlas nalezl u sedláků, kteří se dokonce na obranu jeho učení a ve snaze zlepšit své postavení zahájili pod vedením Tomáše Müntzera velké povstání, které nazýváme německá selská válka. Probíhá v letech 1524-1526 a k povstalcům se přidávala i městská chudina a zchudlí měšťané. Müntzer hlásal rovnost před Bohem i na Zemi. Vzbouřenci svých cílů nedosáhli, povstání bylo potlačeno, Müntzer byl zajat a popraven.

Na Lutherovu stranu se brzy postavily také vyšší společenské vrstvy, především vlivná část šlechty. Stalo se tak poté, co mladý římsko-katolický panovník Karel V. hodlal na sněmu prosadit návrat všech obyvatel ke katolickému vyznaní - nechat nebo nenechat lutheránskou církev? V roce 1529 říšští šlechtici veřejně protestovali proti panovníkovu nátlaku. Odtud vzniklo slovo protestanti.

Šmalkaldská válka byla v letech 1546-7 kvůli nepokojům mezi císařem Karlem V. a říšskými protestantskými knížaty. Ta sice prohrála, ale to nezabránilo postupu reformace a vydání Augsburského míru.

Augsburský mír

Vleklé války mezi protestanty a katolíky v německých oblastech říše ukončil mír uzavřený v Augsburgu v roce 1555, který zrovnoprávnil reformní protestantské vyznání s katolickým. Vyhlásil zásadu „čí země, toho náboženství“. Ve skutečnosti to znamenalo, že všichni poddaní museli vyznávat stejné náboženství, jako jeho vrchnost. Svobodná města a říšská knížata se však nepovažovala za přímé poddané panovníka, takže luteránství přežilo a postupně se šířilo z německých oblastí za hranice.

Kalvínská reformace

Dalším velkým evropským reformátorem byl Jean Calvin, narozený roku 1509 ve Francii. Ovšem "Francie ho zradila" a tak přesídlil do Ženevy. Zprvu vycházel z Lutherových myšlenek, ale později se od něho v řadě věcí odlišil. Roku 1536 zveřejnil v Basileji hlavní zásady svého učení založeného na myšlence předurčení - predestinace. To znamená, že Bůh předem ví, kdo je určen ke spasení a kdo k věčnému zavržení. Za hlavní úkol lidského života považoval Kalvín práci a podnikání, proto nacházel mezi podnikavým měšťanstvem a šlechtou mnoho příznivců (měšťanská reformace). Nazýváme je kalvinisté (též stoupenci helvetského vyznání). Podobně jako lutheránská byla i kalvinistická církev zcela samostatná.

Své učení uvedl Kalvín do života v Ženevě. Bylo velmi přísné a zakazovalo například veřejné zábavy. Podobně jako kdysi husitští kněží v Táboře odstranil Kalvín sochy a obrazy z kostelů i bohoslužebná kněžská roucha. V Ženevě zřídil novou obec, kde všechen život podléhal dohledu správního úřadu - konzistoře. Významné místo v obci patřilo kazatelům. Stejně přísné zásady, jež vyžadoval od svých věrných, uplatňoval sám na sobě. Od katolické církve převzal praxi upalování svých odpůrců. I v Ženevě vzplály hranice s kacíři.

Nekatolíci v českých zemí

V českých zemích, zejména v samotných Čechách, převažovali od husitských válek přívrženci kališnictví, tedy stoupenci přijímání pod obojí. Čeští kališníci se ale úplně nerozešli s katolickou církví, která od konce 15. století brala ohled na kompaktáta.

Po vystoupení Martina Luthera se jeho učení začalo postupně šířit i na české území. Nejdříve zaujalo německy mluvící obyvatele, kteří žili především v pohraničí a dlouho byli nesmiřitelnými protivníky českých husitů. Brzy luteránství zapůsobilo i na české kališníky, kteří se dokonce kvůli Lutherovu učení rozdělili. Část kališníků se k němu připojila (později je historici nazývali novoutrakvisty, tj. novokališníky), část stále lpěla na kompaktátech (staroutrakvisté)

Kromě nich v Čechách a na Moravě působila i jednota bratrská. Svůj původní postoj, odmítající vzdělání a přijímání urozených členů, na konci první třetiny 16. století opustila a poté se začala sbližovat s kalvinismem. Pro svou odlišnost, která se nelíbila nejen katolíkům, ale ani mnohým představitelům nekatolických vyznání, byla jednota bratrská nejvíce pronásledována, neboť působila v rozporu s kompaktáty i kutnohorským náboženským mírem.

V jižních Čechách a zvláště na jižní Moravě se v 16. století usadili novokřtěnci, vyhnaní ze západní Evropy, zvláště z německých oblastích. Představovali zvláštní odnož reformace již proto, že křest přijímali až v dospělosti. Ačkoliv neuměli česky, vcelku dobře se sžili s místními obyvateli. Pobývali vesměs na venkově, kde naučili místní lid četným novinkám jak v zemědělství (nový způsob ošetření ovocných stromů a vinné révy), tak v řemeslech. Byli totiž vynikajícími řemeslníky, hlavně v hrnčířství, a protože jim Moravané říkávali habáni, známe jejich hrnčířské výrobky jako habánskou keramiku.

Katolická reforma

Reformace se rozšířila téměř po celé Evropě. Ve Skandinávii, Skotsku a Uhrách získali převahu luteráni, ve Francii a Švýcarsku, kde se zprvu dočkal pozornosti reformátor Ulrich Zwingli (Curych), nacházeli oblibu kalvinisté. V mnoha zemích se jednotlivá vyznání prolínala i potýkala. Nečekaně rychlý postup reformace katolíky zpočátku zaskočil, ale ne na dlouho. Na jedné straně se katolická církev a její příznivci snažili přinutit lidi k návratu ke katolickému vyznání násilím, na druhé straně i v katolické církvi došlo k veliké vnitřní změně. Vyvolaly ji obavy ze ztráty vlivu i snaha zastavit šíření reformace. Tuto vnitřní změnu označujeme jako katolickou reformaci či reformu. Nekatolíci hovoří v tomhle případě spíše o katolické protireformaci.

Mnozí představitelé katolické církve dobře věděli, že pouhým násilím se ničeho nedosáhne, jenom se vzbudí odpor. Násilí totiž téměř vždy plodí jenom další násilí. Proto musela i katolická církev vyslat signál, který by oslovil věřící křesťany. Závažné otázky vnitřní proměny katolické církve a její vztahy k reformaci řešil tridentský koncil, nazývaný tak podle města, kde se konal. Město Trident je dnešní Trento v severní Itálii. Koncil trval s přestávkami 18 let (1545-1563). Ačkoliv se dohoda s nekatolíky nepovedla, katolická církev si alespoň znovu uvědomila své postavení a přijala program, který měl zabránit šíření reformace a posílit pozice katolicismu v Evropě. Zavedli Index knih (seznam zakázaných knih) -> cenzura, u nás Antonín Koniáš.

Dalším velkým přínosem pro katolickou obnovu se roku   1540   stal  vznik jezuitského řádu  neboli Tovaryšstva Ježíšova, které založil Ignác z Loyo l y. Jezuitský řád se věnoval učitelské činnosti a misijní práci (především o spravování katolické víry mezi nekatolíky i „pohany“). Velkou zásluhou o obrodu katolicismu měly později i jiné církevní řády (například piaristé) Do Čech jezuité přišli na pozvání českého krále Ferdinanda I. v roce 1556.

Tonda/Ája