Úvod do politologie
05.09.2013 20:24
Politologie je odvozena od slova polis - město. Politologie je věda o politice, která ovšem byla mnohem dříve než politologie. Byla součástí politické filozofie. O politice se začíná uvažovat v 6./5./4. století př. Kr. v Antice. Sokratés, Platón a Aristotelés přinášejí na světlo světa krom jiného i politická témata.
Antika
Sokratés pouze rozmlouval, nepsal. Jeho hovory, debaty a přednášky byly později sepsány jeho žáky - např. Platónem.
Platón sepsal knihy: Zákony; Ústava. Nesnášel demokracii jako politický systém. Jeden z důvodů byl, že právě kvůli demokracii mu "vyšší" zabili učitele a přítele - Sokrata. Demokracii nazýval "vládou lůzy". Ovšem hledal alternativy k tomuto systému. Kupříkladu zastával "vzdělanostní společnost".
Aristotelés hodnotil ústavy mnoha polis. Hledal a určitým způsobem zkoumal politické systémy. Napsal spis Politika. Samotnou politiku bral jako součást praktické filozofie. Rozlišoval totiž filozofii praktickou a teoretickou. Zabýval se otázkou Dobra. To definoval jako něco mezi 2 extrémy, nadbytkem a nedostatkem. - In medio stat virtus - Ve středu je ctnost. Česky: Zlatá střední cesta. Zastával teorii, že pro fungování společnosti je nejlepší, když prostřední vrstvy (obyvatelstva) je nejvíce a extrémistů nejméně. (Webber se zabýval stejnou myšlenkou. Kdyby všech skupin bylo stejně, stejně početné, dokážete si to vlastně představit? Na každém rohu extrémista a na každém druhém s opačným názorem) Aristotelés nazval člověka "zoón politikon" - člověk je bytost politická.
Marcus Aurelius sepsal spis Hovory k sobě.
Stoická filozofie jako rčení znamená pověstný klid, ovšem stoikové nebyli lidi líní ani nijak pasivní. Bere se to z pohledu postoje. Tj. klidné jednání.
Aurelius Augustus (sv. Augustinus) přemýšlí o politice z hlediska náboženského. V jeho díle O boží obci popisuje dvě obce - pozemskou a nebeskou. Nebeská je představitelem dokonalého fungování společnosti a vstoupit do ní mohou všichno, kdo věří v Boha. Podle něj, je obec nebeská ideální narozdíl od států atd. "Pouze jediná obec je tak kvalitní a univerzální, že je věčná."
Renesance
nám přináší zcela odlišný pohled. Niccolo Machiavelli (Itálie) ve svém díle Vladař poskytuje reálný politický návod proveditelný v praxi, který vychází z jeho pozorování (z toho soudíme, že byl nejspíše i zdatným psychologem). Představuje nám pragmatické (věcné) pojetí politiky. Tzv. politický realista (-ismus).
Novověk
Již na počátku novověku, v 17.století, zaznamenává politologie významný rozvoj. Jsou vytvořeny 3 teorie společenské smlouvy, jak má být společnost správně řízena a jak by měla fungovat.
- Thomas Hobbes (Anglie) - autor první teorie ve svém díle Leviathan říká, že každý člověk je neustále ve sporu (boj o slávu, peníze, moc, ...), panuje válka všech proti všem (Bellum omnia contra omnes). Abychom tyto spory udrželi v mezích, je nutna vyšší autorita. Je zastáncem absolutismu.
- John Locke (Anglie) - podle něho se každý člověk rodí s vlastním právem na svobodu, které mu nikdo nemůže odebrat. Věří v hru pravidel, kde stát není řízen z centra, ale každý respektuje zákon. Občanská společnost. Ve svém díle Dvě pojednání o vládě zastává občanskou vládu, konstituční monarchii a liberalismus.
- Jean Jacques Rousseau (Francie) - tato teorie byla vytvořena až v 18. století, v době osvícenství. Podle Rousseau je soukromé vlastnictví zdrojem sporů, protože je nespravedlivé. Propaguje kolektivismus, kdy každý dává sebe kolektivu a v jeho prospěch, zároveň však nic neztratí, protože ostatní udělají totéž. Zastává kolektivní řízení společnosti, obhajuje demokracii.
19. století
nazýváme věkem ideologií (ideologie = soubor myšlenek, jak fungovat ve společnosti) a vznikají nové "-ismy" (např. liberalismus, marxismus, komunismus, konzervatismus, ...).
20. století
V roce 1948 na konferenci OSN a UNESCA vzniká politologie jako samostatný obor.
Ája/N.
